Moje kouzelná Kanada
Moje kouzelná Kanada. Už vyšla!
Jsou rychlejší a silnější než vy, zdůrazňují brožurky a letáky. Mohou vypadat krotce a dobrosrdečně, ale pozor – medvěd, kterému jako by nevadila vaše přítomnost, je právě ten, kterého je třeba se bát ze všech nejvíc. Sto metrů je nejkratší doporučovaná vzdálenost od medvěda a pro názornost se udává v autobusech. Tedy nepřibližovat se na méně než deset autobusů!
V Jasperově parku nemůžete nocovat, kde si usmyslíte, tak jsme se museli poohlédnout po kempu – a neomylně si vybrali Wabasso, kolem něhož je – jak nám řekli „u brány“ – největší koncentrace medvědů široko daleko. Prý chodí do kempu každou noc, procházejí se mezi stany a hledají něco k snědku. Jak jsem ráda, že máme spací auto a nebudeme ve stanu! Není to sice absolutní záruka, viděla jsem dokument, v němž medvědi lezli po autě jako opice, ale přece jenom lepší než stan. Bála jsem se, ale na druhou stranu jsem byla strašně zvědavá a toužila medvěda vidět, nebo alespoň dostat nějaký hmatatelný důkaz jejich existence. Nemusí to být zrovna medvědí hovínko, postačí i něco méně názorného. A tak jsem schválně nechala ve venkovním grilu sáček z KFC s krabičkami od kuřecích křidýlek, i s kostičkami. Ať se bručoun ukáže.
Robert si na noc připravil k ruce svůj pravý americký lovecký tesák značky Buck z kvalitní oceli, který by se skvěle vyjímal i v ruce Vinnetouově, a pro jistotu i baterku. Noc probíhala klidně, dokud jsem se nezačala budit: chtělo se mi čurat. Zamlženými okny nic nevidíme. Venku je zřejmě pořádná zima. Možná i medvědi… Nechtělo se mi tam, ale nakonec nebylo zbytí. Absolutně nepřipadalo v úvahu jít teď v noci přes půl kempu na záchod, a tak jsem se přikrčila k nejbližšímu keříčku, strnulá zimou i strachem. Robert musel hlídat a nechat pootevřené dveře, abych mohla v případě ohrožení vletět bez překážky dovnitř. „Myslel jsem, že ti umrzne zadek, musela ti být strašná zima,“ řekl můj starostlivý přítel ráno. „Strachy jsem ji ani necítila,“ mohla jsem ho uklidnit, a byla to pravda.
Ráno se tráva a větvičky leskly jinovatkou, všechno bylo ledově studené, a jak nám řekli u brány, teplota v noci těsně nad nulou. Oblohu však nehyzdil ani jediný mráček. Krabičky z KFC se válely rozházené pět metrů od našeho auta. Bez kostiček.
Zastavili jsme na břehu řeky Athabasca, kde mladá žena uklízela servisní vůz raftařské kanceláře a čekala, až se klienti splaví až k ní. Je zdejší, měla by být informovaná, říkám si. „Kde je nejvhodnější místo, chceme-li vidět medvědy?“ ptám se. „Kdekoli,“ zní lakonická a jednoznačná odpověď. „A kdy?“ dotírám. „Kdykoli.“ Jsme tedy ve správnou dobu na správném místě. Jenom jestli to vědí i medvědi!
Snažíme se zároveň pokračovat v jízdě i dívat se kolem, což jde jen obtížně sladit. Jedeme po jedné z nejkrásnějších silnic v Kanadě, po Columbia Icefield Parkway, národními parky Jasperův a Banff ve Skalnatých horách. V některých místech vede vysoko nad řekou Athabasca a jinde ji máme zase téměř na dosah. Řeka vytváří spolu s horami nad sebou, smrky a kamenitými břehy pohlednicové obrazy.
Zhruba třicet kilometrů za městečkem Jasper se na Athabasce vytvořil úchvatný vodopád Athabasca Falls. I když je vysoký jenom 23 metrů, vyniká neobyčejnou intenzitou a proud vody z něho dělá jeden z nejsilnějších vodopádů v horských národních parcích. Kolem vodopádu vede stezka, takže můžete sejít až dolů. Ve vzduchu se neustále vznášejí kapičky vody a kameny nad hřebenem vodopádu jsou pořád vlhké a kluzké – což ovšem nebrání skupině Japonců (zase ti Japonci!) pózovat na samotném okraji, krok od pádu do proudu. Nepochybuji o tom, že kdyby uklouzli, Japonsko už by nikdy neviděli… Na tabuli u přístupové cesty je vylepená výzva všem návštěvníkům, aby dali vědět, kdyby náhodou našli stopy jednadvacetiletého mladíka, který spadl do vodopádu v neděli přesně před dvěma měsíci. Měl hnědou bundu a modré kalhoty…
Pod vodopádem vypadá řeka líně a nevinně, ale bude to asi jenom zdání trvající možná do nejbližší zatáčky, protože právě v těchto místech začíná raftařská trasa vedoucí až do Jasperu. Na břehu dovádí rodinka se psem – je odpoledne, medvědi teď pít nechodí.
Blížíme se ke Kolumbijskému ledovému poli a medvěda jsme ještě ani nezahlédli. Columbia Icefield leží těsně před hranicí Jasperova parku s Banffem a medvěda jsme očekávali tady, v Jasperu. Příslib ledovce ho nemůže nahradit! A realita potom také ne.
Ze středu obrovské masy Kolumbijského ledového pole směřuje k dálnici široký jazyk Athabaského ledovce. V první polovině srpna vypadá dost neutěšeně: připomíná mi horskou cestu zasypanou sněhem, který pomalu odtává. Rozlehlé parkoviště naproti ledovci u návštěvnického a informačního centra je plné: Athabaský ledovec je ze všech severoamerických ledovců nejsnáze dostupný, a tak je u něho i na něm pořád spousta lidí. Desítky malých postaviček na bílé ploše jasně ukazují, kde jsou posádky aut.
Den pokračuje, kilometry ubíhají, a medvěd stále nikde. Mlčky pokračujeme v cestě a kocháme se nádhernou přírodou kolem. Najednou Robert začne intenzivně brzdit a otáčí se do protisměru. Co se děje, rozhlížím se po zarostlé stráni. „Myslím, že jsem ho viděl.“ Nemusím se ptát koho. Už ho vidím také. Mezi mladými břízkami a keři si razí cestu černý medvěd. Dočkali jsme se! Medvěd obírá červené bobule z keřů a cpe si je do tlamy. Systematicky očesává jeden keř za druhým. Postupuje napříč strání a keře ho vedou níž a níž, blíž a blíž cestě, na které stojíme. Medvěd je asi junior, ale i tak pěkný kousek. Myslím, že jedna facka by stačila… Slyším drnčet Robertův foťák a běžím si pro svůj kompakt, abych Roberta zdokumentovala. Když jsem zpět, mám pocit, že možná budu dokumentovat ne focení medvěda, ale sežrání fotografa medvědem. Robert se zřejmě rozhodl zjistit barvu medvědových očí. Nebo mu chce spočítat zuby? Jde blíž a blíž a ještě blíž. Z deseti autobusů je pět, čtyři – a Robert jde stále dál. Vzdálenost se zkracuje na tři autobusy a potom už jenom dva; třicet pětatřicet metrů dělí medvěda a jeho fotografa. V tom okamžiku se medvěd začal vývojem situace zabývat. Zastavil se, zvedl hlavu a pozoruje nás. Robert se také zastavil, nemůže dál fotit, už má plnou paměť. Chvíli tak všichni stojíme, zíráme a všichni asi rozmýšlíme, co bude dál. Příručky nabádají zůstat před černým medvědem v klidu a tak ho přesvědčit, že nejste hrozba. Stejně se nemohu ani hnout. Pánem situace je medvěd, ale naštěstí to zřejmě neví. Po nekonečných vteřinách, které mi připadají jako věčnost, sklonil hlavu, obrátil se a začal stoupat svahem vzhůru. Ještě párkrát hrábl do keře s bobulemi, než zmizel v hustém zeleném porostu. Teď jsme opravdu byli ve správnou dobu na správném místě.
Tak se mi podařilo knížku vydat! Musela jsem se pochlubit... Jaká je? Prý se dobře čte. Píšu v ní také o vzrušujícím rodeu v Calgary, o setkání s velrybami u řeky Sv. Vavřince, o tanci s indiány ve Vancouveru nebo o tom, jak jsem se chtěla ubytovat v nevěstinci, a spoustu dalších historek. A protože je zároveň cestopisem i průvodcem, je v ní mnoho praktických informací - takže stačí vzít ji a vydat se po silnici napříč Kanadou...
Lenka Tomsová
Byli jsme podezřelí. Po 11. září
Bylo osm ráno, když jsme se probrali k životu v improvizované ložnici na čtyřech kolech na odpočivném parkovišti u Ponce de Leon na mezistátní dálnici číslo 10, asi 200 kilometrů na západ od floridského hlavního města Tallahassee.
Lenka Tomsová
Posel špatných zpráv
Červené pískovcové útesy s malými odlehlými plážemi na jihovýchodním výběžku Ostrova prince Edwarda vypadají mírumilovně, ale jsem si jista, že zdání klame – kdyby je neomývaly nebezpečné vody, nestál by tady maják.
Lenka Tomsová
Přátelské město se stínem
Halifax je pohodové a pěkné město, spojené se dvěma obrovskými tragédiemi. Výbuchem lodě s municí, při němž bylo zničeno téměř celé město - a s Titanikem. Právě sem přivezli mrtvé, které posbíraly v moři lodě vyslané z Halifaxu.
Lenka Tomsová
Letmé setkání s ledovcem
Speciální expedice u vraku Titaniku, jejímž cílem je prozkoumat okolí lodě a zdokumentovat její stav, musela kvůli hurikánu Daniela přerušit svou práci. Výzkumníci používají sonar a videokameru s vysokým rozlišením k vytvoření třírozměrných fotografií. Výsledkem práce by mimo jiné měla být i virtuální mapa Titaniku a jeho okolí. Hurikán vyhnal výzkumníky do St. John's na Newfoundlandu, kde čekají, až se počasí zlepší.
Lenka Tomsová
Můj návrat do Cold Mountain
Chodila jsem tady do školy. Narodil se tu můj brácha. Tady jsem naposledy viděla svou mámu, i můj táta tu završil svůj život. Dolní Rožínka. Jsem zpátky, i když jenom na skok. Můj návrat do Cold Mountain.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Další případ zpožděné dodávky zbraní. Česká firma se soudí na Ukrajině
Premium Vztahy mezi Českem a Ukrajinou nejsou vždycky idylické. Svědčí o tom soudní spor, na který narazila...
Světlušky mění válčení ve městech. Nové drony snížily počet padlých Izraelců
Premium Jen několik decimetrů velký přístroj může znamenat revoluci městské války: minivrtulník, který...
Dva ruští vojáci se doznali k trojnásobné vraždě na Ukrajině
V okupované části Chersonské oblasti na jihovýchodu Ukrajiny zadrželi dva ruské vojáky, kteří se...
Architektonickou cenu EU získal univerzitní pavilon, blízko byla i ostravská galerie
Studijní pavilon Technické univerzity v německém Braunschweigu se stal vítězem prestižní...
- Počet článků 33
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1271x