Kamion a běženci

Věřila bych řidiči, protože jsem v Patrasu viděla, jak to tam chodí.

Pohled na parkoviste v Patrasu, kde se shromazduji auta pred nalodenim na trajekt.Foto Lenka Tomsová

Stáli jsme na velkém parkovišti u mola, od kterého odplouvají trajekty do italské Ancony a čekali na svůj Superfast. Parkovali jsme v krajní řadě a na první pozici, s výborným výhledem na prostor, kde stály kamiony. Dostatečně blízko, takže jsme měli přehled, co se tam děje, a dostatečně vzdáleni, abychom všechno mohli pozorovat nenápadně a dělat, že se vlastně vůbec nedíváme. Protože dívat se nemuselo být tak úplně bezpečné…

Kolem kamionů kroužili chlápci a snažili se skrýt kdekoliv na kamionu. Nejen dostat se pod plachtu a zalézt někam mezi náklad, ale soukali se i do podvozků – vůbec jsem nechápala, jak se tam můžou vejít a přežít byť jenom tu stovku metrů, které musí kamion ujet při nájezdu na trajekt.
Řidiči kamionů neustále obcházeli své vozy, kontrolovali plachty, dívali se pod náklaďák. Jakmile některého potenciálního černého pasažéra uviděli, hnali je pryč. Dost rozezleně. Chlápci obíhali kamiony, když u jednoho bylo příliš horko, skryli se za druhý, schovávali se, kde se dalo. Řidičům pomáhala ostraha parkoviště, ale byli v menšině. Těch, kteří se chtěli dostat nepozorovaně do Itálie, bylo víc, byli vytrvalí, rychlí, neustále unikající a stále znovu se vracející a pokoušející se někde na kamionu schovat. Byli jak pytel blech: plácnete po nich, rozutečou se, ale vzápětí jsou zpět a obtěžují znovu. Byli to Asiaté, podle vzhledu lidé z arabských zemí i ze států jihovýchodní Asie.

Nevím, jestli se s námi někteří dostali na loď. Ale kamiony najíždějí do nitra trajektu jeden za druhým a pokud běženec nevisí zvenčí na jeho boku, může proniknout. U nájezdu jsou policisté, ale nikdo nezkoumá detailně návěs a při najíždění se podrobně neprohlíží spodky náklaďáků – to by se auta nenalodila nikdy. Třeba do Superfastu se vejde na několika palubách několik set náklaďáků (kromě stovek osobních aut) – při naloďování najíždí plynule jedno auto za druhým. Jakmile jsou běženci na palubě, jsou relativně v bezpečí. Pokud vypadají slušně, mohou se zamíchat mezi cestující. Nebo zůstanou schovaní v kamionech. Paluby s auty se zavírají a nejsou během plavby přístupné, kdo se skryje uvnitř, může být v klidu. Paluby se otevírají  asi dvakrát za dobu plavby, která trvá z Patrasu do Ancony 21 hodin, na patnáct minut, aby si lidé mohli vzít, co předtím zapomněli. Houfy se ženou ke svým autům a potom zase pryč. Každý se stará jen o to, aby si vyměnil oblečení, vzal deku, doplnil zásoby, odložil noční svetry nebo spacáky či nabral další dávku časopisů na čtení – jestli je tam černý pasažér nikdo neřeší, protože na to nemá čas ani zájem.

Při přistání v Anconě vyjíždějí auta z lodě stejným způsobem, jakým najížděla – jedno za druhým. Kamiony i osobáky, a téměř rovnou na dálnici a na Řím.

Po tom, co jsem viděla v Patrasu věřím, že řidič nemusí mít ani tušení o bleše v kožichu.