Toronto je tolerantní rasový kotel

V Torontu se všichni cítí jako doma. Každý, kdo se ofrňuje nad černochem, vietnamskou prodavačkou oděvů, romským dítětem ve škole nebo Indem v lékárně, by měl být povinně a na vlastní náklady odeslán na stáž do Toronta.

Pohled na downtown Toronta z Ontarijskeho jezeraFoto Vlad G.

Pokud se máme vyléčit z rasismu a xenofobie, je Toronto nejlepší školou, jakou znám.

Když jsem před několika lety poprvé přiletěla do Toronta, můj pas kontroloval černoch, imigrační úřednice pocházela z Trinidadu, dvojici celníků tvořil Ind s běloškou. Při vycházení z příletové haly jsem se musela vyhnout Arabovi s Židem, zabraným do přátelského hovoru. Taxík řídil sikh.

Toronto je z hlediska národností fantastické město. Lidé tu na kolemjdoucí nezírají jako na exota odlišujícího se od ostatních, protože všichni jsou „odlišní“. Na deseti metrech čtverečních se skoro vždycky najdou minimálně dvě velmi odlišné národnosti nebo rasy. Mohu popisovat různé části města a obraz bude v podstatě stejný: rasová a národnostní rozmanitost. I v čínské čtvrti žijí jiné národy, i v domech s drahými byty bydlí různé rasy. Mění se jenom názvy ulic, restaurací, zařízení, obchodů, obchodních center, knihoven, univerzit, barů, diskoték a tak dále. Podstata zůstává. Au-pairka veze kočárek se čtyřmi dětmi a dvě z nich jsou různí Asiaté, třetí dítě je černé a čtvrté bílé. „Postav se na chvíli k jakékoli škole a pozoruj děti,“ řekla mi Slovenka Mária, když jsme se bavily o snášenlivosti a toleranci. „V každé kolemjdoucí skupince uvidíš několik ras a národností. Nejlepší kamarádka naší Mariky je z Ghany. Soused, Peruánec, žije s Filipínkou – tak kde by se v lidech vzaly předsudky?“ Tato rozmanitost přináší občas i humorné obrázky, když například řecký gyros v řeckém fast foodu prodává černoch nebo v typické japonské „nudlárně“ přehazuje na plotně terijaki stoprocentní blonďatá běloška.

Všichni v jedné vodě
Věžák, ve kterém jsme měli pronajatý byt, stojí – obklopen dokonale upravenou zelení – nedaleko ulice Bloor West v západní části Toronta. V šestnáctipodlažním domě je skoro tři sta bytů a nájemníci jsou vzorkem obyvatel obou polokoulí i všech světových stran. Nejen dům, ale i některé byty jsou mezinárodní, a také – jak to říct? Mezirasové? Nebo multirasové? Prostě – multikulturní.

Ulici Bloor West jsem si zamilovala okamžitě. Jistou roli, nikoli však rozhodující, v tom sehrála polská pekárna s nejlepším chlebem v Torontu (konkurovala jí pekárna německá, vzdálená ani ne půl hodiny jízdy, ale Poláci byli lepší). Bloor Street West Village, kde jsme bydleli, je totiž obraz Toronta soustředěný na krátkém úseku jedné ulice. Vedle polské pekárny funguje čínský dolarový obchod, naproti ukrajinská banka, frankofonní Kanaďanka x-té generace právě otevřela nové květinářství, internetovou kavárnu si zřídili Korejci, kadeřnictví vlastní Češka napůl s Kanaďanem, kousek dál má restauraci japonská rodina. V pobočce Bank of Montreal seděli za přepážkami v jedné směně Řekyně, Polka, Indka a Pákistánec – a kousek dál, v RBC Royal Bank, pracuje obdobný personál.

Každé pondělí, středu a pátek večer jsme chodili plavat do pět minut vzdáleného Keele Community Recreation Centre. Polovina dospělých brala plavání jako společenskou událost a víc konverzovali než plavali. Děti a mládež dováděy, skákaly z prkna a řvali. V bazénu se mísily rasy, nad bazénem angličtina, ruština, srbochorvatština, jihoamerická portugalština, karibská španělština, čínština a jazyky africké a asijské – neznala jsem je, ale podle lidí, kteří jimi mluvili, to prostě musely být jazyky asijské a africké. Všichni jsme se společně plácali v jedné vodě, potom se převlékali v jedné šatně (tedy, pánové a dámy zvlášť) a každému to připadalo úplně samozřejmé. Jediný rozdíl svědčící v dámské šatně o odlišnosti kultur spočíval v metodě utírání. Zatímco já si sundala mokré plavky a utírala se nahá, ženy a holčičky některých jiných národností na sebe natáhnou tričko, obalí se osuškou a potom se svíjejí jako hadí tanečnice, aby se dostaly z plavek a nebyla jim přitom vidět prsa nebo zadek. V pánské šatně se prý svlékají všichni normálně.

V čínské čtvrti
Číňané drží v mixu více než osmdesáti národností dominantní podíl, ve Velkém Torontu jich žije přes 400 000. Čínská čtvrť kolem Spadina Avenue je ze tří torontských čínských čtvrtí nejznámější – asi proto, že se rozkládá v centru města. Obchody, banky i státní úřady označují velké nápisy v čínštině, pod nimiž uvidíte výrazně menším písmem anglickou verzi.

Obdobné to je v korejské nebo řecké čtvrti. Když jsem viděla takhle s čínskými znaky vyvedenou RBC Royal Bank, což je největší kanadská banka, připadlo mi to v první chvíli strašně divné. Něco jako „co si ti Číňané o sobě myslí“. Snad kdyby byly nápisy opačně, napřed angličtina a pak až čínština… prostě taková čecháčkovská reakce. Potom jsem si uvědomila vlastní hloupost a předpojatost.

Spadina Avenue je v oblasti čínské čtvrti neustále přeplněná lidmi. Lemují ji převážně čínské obchody a restaurace, ovšem zákazníci jsou různorodí. Čínská čtvrť není žádné ghetto, žijí, pracují i nakupují zde i jiné národnosti. Nikdo z bílých se k Číňanům mezi zeleninou a rýží nechová přezíravě, jsou prostě samozřejmostí a jsou Kanaďané stejně jako jejich zákazníci. Byznys kvete, jíst se musí: každý večer se před potravinářskými obchody vrší obrovské hromady prázdných kartonových krabic od zboží, připravené k odklizení.

Příběh opravdového Vietnamce
Seděli jsme na rohu Spadina Avanue a College Street v Burger Kingu a bavili se. Najednou stál u našeho stolu Asiat s blonďatým melírem na hlavě. „Prominte, slysim vas mluvit cesky,“ promluvil česky s nezaměnitelnou výslovností známou z našich tržnic. „Jenom vas chci pozdravit, cesky,“ usmíval se. Michael žije v Torontu už šest let. Přijel jako turista, seznámil se s bílou Kanaďankou, vzali se a Michael požádal o imigrační vízum. Když po třech letech trvalého pobytu získal kanadské občanství, nechal si změnit křestní jméno. Studuje sociologii, jeho žena Miranda pracuje v pojišťovně. „V Česku jsem byl rád.“ Vzpomínal na školu, na kamarády, na Prahu. „Ale Kanada je lepší,“ řekl nakonec. Snažila jsem se nenápadně a zdvořile zeptat, jestli nemá problémy kvůli rase, Vietnamců tu moc není. Cítila jsem se trapně, že se na to ptám zrovna Vietnamce. „Kdybych se nepodíval do zrcadla, tak mě ani nenapadne, že jsem Vietnamec. Je to tady jiné než v Česku,“ dodal diplomaticky.

S Kamalem jsem se seznámila díky klíčům od auta upuštěným do kanálu. Stál kousek vedle a vylovil mi je. Kamal Schmidt má tureckou maminku a německého tatínka. V Německu vlastnil firmu zaměřenou na počítače. „Můj otec měl světlou pleť, plavé vlasy a modré oči,“ říkal. „Typický árijec. Podívej se na mě – jsem Turek jako poleno,“ smál se. Matčiny geny byly silnější. „Někteří Němci se na Turky dívají přezíravě. Mám německé příjmení, takže nikdo nečeká Turka, ale když jsem přišel k zákazníkům, někdy se vyskytly problémy,“ naznačoval. „V Kanadě jsem se nesetkal s náznakem rasismu za celou dobu, co jsem tady.“ Kamalova přítelkyně je Japonka – jsem zvědavá na jejich případné děti. „Před rokem jsem byl v Německu a byly to dost těžké tři týdny. Už jsem si odvykl být středem pozornosti jenom proto, že jsem Turek.“

Koření, ne pleť
Navzdory státní politice založené na soužití mnoha kultur a navzdory velké toleranci Toronto není bezchybný ráj a nevyhýbají se mu žádné nectnosti včetně kriminality. Nežijí tu pouze tolerantní lidé. Dochází i k takzvaným násilným činům z nenávisti – k rase, národnosti, náboženství – nebo z nenávisti k minoritám, jako jsou homosexuálové a lesbičky. Výroční zpráva Torontské metropolitní policie z doby asi před pěti lety uváděla 64 útoků kvůli rase nebo barvě pleti: 44 vůči černochům, šest proti bělochům, po čtyřech útocích vůči lidem pocházejícím z východní Indie, Středního východu a z asijských komunit a dvakrát byli obětí Arabové.

Rasismus je hodně sledované téma právě proto, že rasová snášenlivost a tolerance je pilířem kanadské vnitřní politiky a společnost je rasově mnohovrstevná. A také asi kvůli tomu, že miliony Kanaďanů sem přišly proto, že ve svých zemích měly s rasismem špatné zkušenosti. Před pár lety propukl v Torontu velký skandál, když list Toronto Sun obvinil na základě rozboru policejních statistik policii z rasistického přístupu k černým Kanaďanům. V sérii článků například psali, že černoši obvinění z držení drog byli dopraveni na policejní stanici mnohem častěji než běloši čelící témuž obvinění nebo že podezřelých černochů zadržovaných přes noc bylo dvakrát více než bělochů. „Když v deseti střílečkách devětkrát figurují černoši mladší třiceti let, tak nemusíte být Einstein, abyste pochopili, proč je tato skupina častěji ve vazbě než jiná,“ přispěl do diskuse jeden ze čtenářů Toronto Sun. Několikrát jsem viděla na ulicích zásah policie proti drobným zlodějům a také jsem viděla zásahy záchranářů. Měřili stejným metrem, bez ohledu na rasu. Složení policejního sboru i hasičů (záchranáři jsou hasiči) je stejně různé jako rasové a národnostní složení Toronta.

Většina nedorozumění mezi rasami a národnostmi však vychází spíše z odlišných každodenních zvyků a životních stylů než z rasismu. Když si třeba milovník klidu najde byt v oblasti, kde převládají hluční lidé z Karibiku, brzy se stěhuje a nadává přitom na Trinidaďany nebo Jamajčany.

Carleen jsem poznala při ranních jízdách na kolečkových bruslích a trochu jsme se spřátelily. Vyptávala se mě na náš dům a jeho okolí. Bydlela s manželem v domě, kde žilo hodně indických rodin, a chtěli se přestěhovat. „Indky neustále vaří, třikrát denně čerstvé a jiné jídlo. Líbily se mi různé vůně, ale teď už je nemohu ani cítit,“ stěžovala si. „No jo, bydlet s Indama asi není moc příjemné,“ poznamenala jsem. „Jsou báječní,“ zaváhala, „jenom ten smrad už nemůžu vydržet,“ dokončila s omluvným úsměvem.

Potom jsem Carleen nějakou dobu neviděla. Znovu jsem ji potkala úplně náhodou při Gay & Lesbian Pride Parade, což je každoroční festival homosexuálů v Torontu, jedna z největších akcí svého druhu na světě. „Už máme nový byt,“ hlásila mi. „A co sousedé?“ ptám se. „Skvělí. Nejlepší jsou Mike s Rajivem. Pomáhají mi s hlídáním Kate, když potřebuju. Támhle jsou,“ vykřikla a začala zuřivě mávat. Už během řeči jsem pochopila, že Mike s Rajivem jsou „on a on“. Že Mike je černoch, jsem ale opravdu neměla z čeho vydedukovat…

Tvoje radost moje radost
Na Torontu mě fascinuje i to, jak lidé dokážou sdílet napříč rasami a národnostmi radost. Byla jsem v Torontu při jednom minulém mistrovství světa ve fotbale. Na každém druhém rohu stál prodejce vlajek. Vůbec nebylo třeba sledovat zprávy, stačilo mihnout se downtownem, a člověk měl dokonalý přehled, kdo hraje a jak zápas dopadl. Auta i lidé byli vyzdobeni vlajkami, mávali, troubili, blahopřáli si nebo se utěšovali, podle situace. Když hráli Turci a Korejci o třetí místo, korejská čtvrť byla plná příznivců obou mužstev, a protože nakonec vyhráli Turci, Korejci byli napřed smutní, ale potom slavili všichni dohromady. Při finále fandilo Toronto Brazílii a brazilskými vlaječkami mávali úplně všichni, Číňany počínaje a Afričany konče.

Nebo když kanadští hokejisté získali zlato na olympiádě v Salt Lake City. Mnohokrát během té opojné noci jsem se musela smát při pohledu na objímající se různé národnosti a rasy obalené do kanadské vlajky, oblečené do čepic, šál, mikin, rukavic, vest a bund zdobených kanadským javorovým listem, v rukou vlaječky. Křepčili, smáli se, tančili na ulicích, objímali se a pokřikovali „vyhráli jsme“. Černí policisté se fotili s rozjásanými Asiaty, drobné Japonky mávaly červenobílými praporky a držely se svých bílých boyfriendů, aby se v davu neztratily. Černo-bílé, asijsko-bílé, asijsko-černé a další podobné dvojice tlačily kočárky se svými kouzelnými dětmi nebo je nesly na ramenou, aby dobře viděly. Zvláštní a přechodné spříznění pod vlivem euforie? Nikoli, každodenní realita. Taková je Kanada, takové je Toronto.

V Kanadě se každý slušný člověk může cítit svobodný, plnoprávný a s dostatkem šancí, bez ohledu na barvu pleti nebo původ. Na oficiálních stránkách kanadské vlády najdete fantastickou větu určenou imigrantům: We are a nation of newcomers, and we welcome you to our family. Neboli Jsme národem přistěhovalců a vítáme vás mezi sebe.

O Kanadě jsem napsala knížku, která v sobě spojuje čtivost cestopisu a praktičnost průvodce. Jmenuje se Moje kouzelná Kanada a vyjde na podzim. Dám vědět...