Požár. Zkušenost, bez které bych mohla žít

30. 09. 2009 9:00:23
Sobotní noc se chystala přehoupnout do neděle. Spala jsem spánkem člověka, který prožil krásný den v prostředí, které miluje. Člověka, který usíná natěšený na probuzení, kdy otevře oči a za okny nad sebou uvidí koruny starých dubů. Možná, že datel bude zkoumat některou větev, ale to bude jediný další zvuk, který vedle ptačích hovorů uslyším.
Počasí se vydařilo. Slunce, teplo málem i na koupání. I večer se ještě dalo chodit s krátkým rukávem. A vysoká temná obloha plná jasných hvězd.

Probudilo mě bouchání na stěnu chaty. Vyděsila jsem se – v tuhle stranu kroky návštěvníků hospody nevedou. Jsme stranou, jen pár chat v lese, a já se tu vždycky trochu bojím. I teď. Je to zbloudilý opilec, nebo kdo tu buší uprostřed noci do chalupy?

Posadila jsem se, rozhlédla se – a idylická noc se změnila v katastrofu. Hoří!

Oheň už opanoval stěnu a plameny začínaly šlehat nad střechu. Ve zlomku sekundy jsem si uvědomila celou hrůzu: oheň je už tak velký, že nepůjde snadno uhasit. Navíc: na policích jsou uskladněné plechovky s barvou, ředidly a fermeží , které požár ještě umocní. Každým okamžikem může chytnout les a okolní chaty. Tahle chata není moje, mám ji půjčenou. Na žádném místě na světě nelpím, můžu žít kdekoliv – ale tohle místo miluju, na něm, jediném na světě, lpím. Tady jsem vyrostla, sem se ráda vracím, tady jsem se teď přes léto dávala dohromady a škrábala se z bahna a dna, kam mě srazily svízele posledních dvou let. Pečovala jsem o ně – a teď, pod mou správou, hoří! Zavalily mě strach a hrůza, tak obrovské, jako ještě nikdy v životě. Mnohokrát už jsem se bála, ale všechny předchozí stresy byly čajíček před intenzitou tohoto děsu. Srdce se mi rozbušilo a zároveň se mi sevřel hrudník, jako kdyby mě skříply obrovské kleště. Nemohla jsem se nadechnout, začala jsem se klepat, až jsem se nemohla strefit do boty.
Popadla jsem mobil, běžela pro kbelík s vodou a vylila ji na oheň. Jen to zasyčelo a pára se prolnula s kouřem. Zahodila jsem kbelík a horečně hledala v mobilu heslo Hasiči. Bez brýlí identifikuju jména v adresáři spíš odhadem, natož teď, ve stresu a jen ve světle ohně. Ještě že jsou Hasiči přednastaveni a velkými tiskacími písmeny. Naštěstí nezmatkuju a hned říkám, kde hoří. Prosím, ať přijedou rychle – jestli chytne les, jestli chytnou ostatní chaty, jsem ztracená...

Jitka běžela pro pomoc do hospody – ale je sobota, všichni jsou naruby... Její Jirka pumpuje jako zběsilý, střídá se s Petrem z druhé nejbližší chaty. Později se dozvím, že díky němu jsem neuhořela: nelíbila se mu poslední písnička, a tak nechal Dášu poslouchat, odešel z hospody dřív a uviděl plameny. Sbíhají se lidi. Oheň už hoří v plné síle. Plechovky s barvami vybuchují. Plameny šlehají jazyky tak mohutnými, že si o nich pohádková saň může nechat leda zdát, a vystřelují bohaté gejzíry jisker skrz větve dubů do dálky. Osika je v plamenech. Oheň se plazí i po bříze, která stojí hned vedle – a za ní už začíná smrkový a modřínový les. Vyschlý na troud, podestlaný vrstvou suchých větviček a šištiček, které sbírám, když chci zatopit v kamnech, aby se lépe rozhořela.

Muži odvážejí svá auta, zatímco utíkám k silnici, aby hasiči věděli, kam mají jet. Opravdu utíkám? Ne, jsem ochromená, sotva pletu nohama, ale snažím se... Kolem je tma, žádná světla v dáli neosvětlují silnici. Jediné světlo, které proniká stromy, je požár.

Znovu telefonuju a prosím, ať si pospíší. Pořád se dívám, jestli se záře požáru nezvětšuje – pak bude jasné, že chytl les. Zoufale si přeju, aby se to nestalo, aby hasiči přijeli včas, aby zasáhli. Aby mě zachránili... Prý vyjeli okamžitě, jak jsem volala. Jenomže chatová osada je přece jenom trochu stranou. Neslyším ani sirény.

Najednou se objevilo světlo. Předvoj, hledající cestu.Znovu čekání, než se vrátí pro hasičské vozy a navede je správným směrem. Konečně jsou tady. Chci běžet za nimi, ale nechávají mě na silnici: Počkejte, ještě jedou další, musíte jim ukázat, kam mají jet. Jsou klidní, profesionální, kontrolují situaci, zatím co já vibruju, klepu se a sotva stojím na nohou. Mávám jako zběsilá, když se objeví další vozy, a pak utíkám zpátky. Hasičská auta mají trochu problémy, jsou velká, mezi stromy a pod silnými větvemi se jim obtížně manévruje.

Když jsem doběhla zpátky k ohni, hasiči lili proudy vody na spáleniště. Všechno shořelo – ale les stál! I ostatní chaty stály. Ulevilo se mi? Asi ano, navzdory tomu, co lehlo popelem, ale nevnímala jsem to. Hrůza byla tak strašná, že jsem fyzicky žádnou úlevu necítila. Ale určitě jsem byla šťastná, že to dopadlo v podstatě dobře.

Teprve teď jsem začala brečet.
Autor: Lenka Tomsová | středa 30.9.2009 9:00 | karma článku: 18.19 | přečteno: 1366x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Na karmě záleží

Je důležité mít pořádnou karmu, člověka to zahřeje a potěší. A právě naopak, mizerná karma je k ničemu. Věřím, že to platí i pro lidi, kteří se snaží přesvědčit sami sebe i ostatní, jak jim na těchto věcech nezáleží.

18.12.2018 v 21:23 | Karma článku: 8.62 | Přečteno: 93 | Diskuse

Jana Slaninová

Pár obrázků z prosince LP 2018

Někdy je lepší ticho, protože jakékoli slovo ruší. Někdy. Jindy je i mnoho slov málo. Hubu mám sice proříznutou, ale někdy ji nemám chuť ani otevřít. A tak se jen dívám kolem.

18.12.2018 v 20:25 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 149 | Diskuse

Pavel Hewlit

Vánoční legenda o Cigíškovi z Vysočan (z Harfy)

Ne mnoho novějších pražských čtvrtí má svoje pouliční legendy. Ty starší nepočítám – stará Praha jich má dost a kolikrát není pro legendu ani kam plivnout.

18.12.2018 v 18:51 | Karma článku: 12.11 | Přečteno: 183 | Diskuse

Lucie Michalová

Válka mění tvář

Kdysi se lidstvo rvalo a bojovalo o kousek své země, aby ji vlastnili a užívali si ji. Dnes to vypadá jakoby lidtsvo hledalo jednotu a sjednocení, aby mohlo změnit zemi.Je to psychologická hra, jinak vypadajícího boje o kus země.

18.12.2018 v 14:46 | Karma článku: 9.80 | Přečteno: 193 | Diskuse

Vilém Ravek

Miloši, nezhasni! Nezhasni!

Od chvíle, kdy prezidentská kancelář oznámila, že si prezident Miloš Zeman vezme až do konce roku volno, se mne zmocnila předvánoční deprese. Nedovedu si bez jeho projevu představit ani Vánoce, ani Nový rok.

18.12.2018 v 12:34 | Karma článku: 16.70 | Přečteno: 626 | Diskuse
Počet článků 33 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1239
Novinářka na volné noze, kromě jiného píše články o cestování, cestopisy a průvodce. Více o autorce na www.tomsova.com

Najdete na iDNES.cz