Kde ti medvědi jsou – když my jsme tady? V Kanadě berou medvědy dost vážně. Vždyť občas někoho roztrhají, třeba trénující běžce.
Moje kouzelná Kanada. Už vyšla!
Jsou rychlejší a silnější než vy, zdůrazňují brožurky a letáky. Mohou vypadat krotce a dobrosrdečně, ale pozor – medvěd, kterému jako by nevadila vaše přítomnost, je právě ten, kterého je třeba se bát ze všech nejvíc. Sto metrů je nejkratší doporučovaná vzdálenost od medvěda a pro názornost se udává v autobusech. Tedy nepřibližovat se na méně než deset autobusů!
V Jasperově parku nemůžete nocovat, kde si usmyslíte, tak jsme se museli poohlédnout po kempu – a neomylně si vybrali Wabasso, kolem něhož je – jak nám řekli „u brány“ – největší koncentrace medvědů široko daleko. Prý chodí do kempu každou noc, procházejí se mezi stany a hledají něco k snědku. Jak jsem ráda, že máme spací auto a nebudeme ve stanu! Není to sice absolutní záruka, viděla jsem dokument, v němž medvědi lezli po autě jako opice, ale přece jenom lepší než stan. Bála jsem se, ale na druhou stranu jsem byla strašně zvědavá a toužila medvěda vidět, nebo alespoň dostat nějaký hmatatelný důkaz jejich existence. Nemusí to být zrovna medvědí hovínko, postačí i něco méně názorného. A tak jsem schválně nechala ve venkovním grilu sáček z KFC s krabičkami od kuřecích křidýlek, i s kostičkami. Ať se bručoun ukáže.
Robert si na noc připravil k ruce svůj pravý americký lovecký tesák značky Buck z kvalitní oceli, který by se skvěle vyjímal i v ruce Vinnetouově, a pro jistotu i baterku. Noc probíhala klidně, dokud jsem se nezačala budit: chtělo se mi čurat. Zamlženými okny nic nevidíme. Venku je zřejmě pořádná zima. Možná i medvědi… Nechtělo se mi tam, ale nakonec nebylo zbytí. Absolutně nepřipadalo v úvahu jít teď v noci přes půl kempu na záchod, a tak jsem se přikrčila k nejbližšímu keříčku, strnulá zimou i strachem. Robert musel hlídat a nechat pootevřené dveře, abych mohla v případě ohrožení vletět bez překážky dovnitř. „Myslel jsem, že ti umrzne zadek, musela ti být strašná zima,“ řekl můj starostlivý přítel ráno. „Strachy jsem ji ani necítila,“ mohla jsem ho uklidnit, a byla to pravda.
Ráno se tráva a větvičky leskly jinovatkou, všechno bylo ledově studené, a jak nám řekli u brány, teplota v noci těsně nad nulou. Oblohu však nehyzdil ani jediný mráček. Krabičky z KFC se válely rozházené pět metrů od našeho auta. Bez kostiček.
Zastavili jsme na břehu řeky Athabasca, kde mladá žena uklízela servisní vůz raftařské kanceláře a čekala, až se klienti splaví až k ní. Je zdejší, měla by být informovaná, říkám si. „Kde je nejvhodnější místo, chceme-li vidět medvědy?“ ptám se. „Kdekoli,“ zní lakonická a jednoznačná odpověď. „A kdy?“ dotírám. „Kdykoli.“ Jsme tedy ve správnou dobu na správném místě. Jenom jestli to vědí i medvědi!
Snažíme se zároveň pokračovat v jízdě i dívat se kolem, což jde jen obtížně sladit. Jedeme po jedné z nejkrásnějších silnic v Kanadě, po Columbia Icefield Parkway, národními parky Jasperův a Banff ve Skalnatých horách. V některých místech vede vysoko nad řekou Athabasca a jinde ji máme zase téměř na dosah. Řeka vytváří spolu s horami nad sebou, smrky a kamenitými břehy pohlednicové obrazy.
Zhruba třicet kilometrů za městečkem Jasper se na Athabasce vytvořil úchvatný vodopád Athabasca Falls. I když je vysoký jenom 23 metrů, vyniká neobyčejnou intenzitou a proud vody z něho dělá jeden z nejsilnějších vodopádů v horských národních parcích. Kolem vodopádu vede stezka, takže můžete sejít až dolů. Ve vzduchu se neustále vznášejí kapičky vody a kameny nad hřebenem vodopádu jsou pořád vlhké a kluzké – což ovšem nebrání skupině Japonců (zase ti Japonci!) pózovat na samotném okraji, krok od pádu do proudu. Nepochybuji o tom, že kdyby uklouzli, Japonsko už by nikdy neviděli… Na tabuli u přístupové cesty je vylepená výzva všem návštěvníkům, aby dali vědět, kdyby náhodou našli stopy jednadvacetiletého mladíka, který spadl do vodopádu v neděli přesně před dvěma měsíci. Měl hnědou bundu a modré kalhoty…
Pod vodopádem vypadá řeka líně a nevinně, ale bude to asi jenom zdání trvající možná do nejbližší zatáčky, protože právě v těchto místech začíná raftařská trasa vedoucí až do Jasperu. Na břehu dovádí rodinka se psem – je odpoledne, medvědi teď pít nechodí.
Blížíme se ke Kolumbijskému ledovému poli a medvěda jsme ještě ani nezahlédli. Columbia Icefield leží těsně před hranicí Jasperova parku s Banffem a medvěda jsme očekávali tady, v Jasperu. Příslib ledovce ho nemůže nahradit! A realita potom také ne.
Ze středu obrovské masy Kolumbijského ledového pole směřuje k dálnici široký jazyk Athabaského ledovce. V první polovině srpna vypadá dost neutěšeně: připomíná mi horskou cestu zasypanou sněhem, který pomalu odtává. Rozlehlé parkoviště naproti ledovci u návštěvnického a informačního centra je plné: Athabaský ledovec je ze všech severoamerických ledovců nejsnáze dostupný, a tak je u něho i na něm pořád spousta lidí. Desítky malých postaviček na bílé ploše jasně ukazují, kde jsou posádky aut.
Den pokračuje, kilometry ubíhají, a medvěd stále nikde. Mlčky pokračujeme v cestě a kocháme se nádhernou přírodou kolem. Najednou Robert začne intenzivně brzdit a otáčí se do protisměru. Co se děje, rozhlížím se po zarostlé stráni. „Myslím, že jsem ho viděl.“ Nemusím se ptát koho. Už ho vidím také. Mezi mladými břízkami a keři si razí cestu černý medvěd. Dočkali jsme se! Medvěd obírá červené bobule z keřů a cpe si je do tlamy. Systematicky očesává jeden keř za druhým. Postupuje napříč strání a keře ho vedou níž a níž, blíž a blíž cestě, na které stojíme. Medvěd je asi junior, ale i tak pěkný kousek. Myslím, že jedna facka by stačila… Slyším drnčet Robertův foťák a běžím si pro svůj kompakt, abych Roberta zdokumentovala. Když jsem zpět, mám pocit, že možná budu dokumentovat ne focení medvěda, ale sežrání fotografa medvědem. Robert se zřejmě rozhodl zjistit barvu medvědových očí. Nebo mu chce spočítat zuby? Jde blíž a blíž a ještě blíž. Z deseti autobusů je pět, čtyři – a Robert jde stále dál. Vzdálenost se zkracuje na tři autobusy a potom už jenom dva; třicet pětatřicet metrů dělí medvěda a jeho fotografa. V tom okamžiku se medvěd začal vývojem situace zabývat. Zastavil se, zvedl hlavu a pozoruje nás. Robert se také zastavil, nemůže dál fotit, už má plnou paměť. Chvíli tak všichni stojíme, zíráme a všichni asi rozmýšlíme, co bude dál. Příručky nabádají zůstat před černým medvědem v klidu a tak ho přesvědčit, že nejste hrozba. Stejně se nemohu ani hnout. Pánem situace je medvěd, ale naštěstí to zřejmě neví. Po nekonečných vteřinách, které mi připadají jako věčnost, sklonil hlavu, obrátil se a začal stoupat svahem vzhůru. Ještě párkrát hrábl do keře s bobulemi, než zmizel v hustém zeleném porostu. Teď jsme opravdu byli ve správnou dobu na správném místě.
Tak se mi podařilo knížku vydat! Musela jsem se pochlubit... Jaká je? Prý se dobře čte. Píšu v ní také o vzrušujícím rodeu v Calgary, o setkání s velrybami u řeky Sv. Vavřince, o tanci s indiány ve Vancouveru nebo o tom, jak jsem se chtěla ubytovat v nevěstinci, a spoustu dalších historek. A protože je zároveň cestopisem i průvodcem, je v ní mnoho praktických informací - takže stačí vzít ji a vydat se po silnici napříč Kanadou...
