Dvě stovky zachráněných, ale dva lidé zahynuli pod lavinou, když se při sobotních závodech sněžných skútrů u Revelstoku na severovýchodě Britské Kolumbie utrhla masa sněhu. Když jsem četla tuto zprávu, vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem do své knížky Vzrušující Vancouver, která vyšla před pár týdny, psala kapitolu o heroické stavbě transkanadské železnice Canadian Pacific Railway. Kolem Revelstoku se rozkládá jedna z kdysi nejdivočejších a nejnebezpečnějších oblastí Skalnatých hor – a právě tudy se měla prodrat železnice skrz hory k pobřeží a do Vancouveru.
Nedaleko Revelstoku se spojila transkanadská železniceFoto TBC
Mnoho lidí si tehdy v 19. století myslelo, že je nemožné vést železnici přes hory. Jenomže John Macdonald, vůbec první ministerský předseda Kanady, to slíbil. Britská Kolumbie totiž souhlasila v roce 1871 s připojením ke Kanadě pouze pod podmínkou, že bude vybudována železnice, která ji spojí s ostatními provinciemi na východě. Byl to pochopitelný požadavek: cokoliv se sem vezlo z východu, plulo na lodi kolem Hornova mysu. Strašná dálka! Lodě musely obeplout Jižní Ameriku, aby se dostaly na západní pobřeží. A naopak.
Canadian Pacific Railway se rozhodla vést trasu Skalnatými horami v oblasti dnešního Revelstoku – ale nikdo netušil, jak dostat vlak přes Selkirkovy hory (Selkirk Mountains). Dokonce se ani nevědělo, jestli taková cesta vůbec existuje… Přesněji řečeno, panovalo všeobecné mínění, že v tomto pohoří žádný průsmyk není!
CPR najala amerického stavebního inženýra Alberta Bowmana Rogerse, aby cestu našel. Motivace byla lákavá: pět tisíc dolarů a pojmenování průsmyku po něm. Rogers se trmácel horami, kam se před ním žádný běloch nedostal. A možná že ani nikdo z indiánů. Byl to výstřední a rozporuplný člověk, který žvýkal tabák, sprostě klel, byl popudlivý a nepříjemně, až chorobně šetřil na stravě pro své muže. Chytlavý jako síra, ale také velmi dobrý ve své práci, čestný a poctivý. Možná že kdyby byl méně excentrický a měkčí, vedla by železnice někudy úplně jinudy…
Rogers uspěl: koncem června 1881, doprovázen svým synovcem a skupinou indiánů, vystoupil na horu, která byla později pojmenována Mt. Sir Donald, a na vrcholku se mu zdálo, že mezi hradbami hor vidí cestu. Byla však vzdálená skoro třicet kilometrů a jemu došly zásoby, takže se nemohl vydat dál a prozkoumat ji. Nevadilo – ve svém nadšení hlásil, že cesta existuje.
Příští rok v květnu se vrátil do Selkirkových hor, nyní z východu. Zase mu došly zásoby a zase se musel vrátit. V polovině července byl zpátky a tentokrát skončil se štítem: 24. července 1882 se dostal na místo, jež před rokem jenom pozoroval a v něž věřil. Stál v průsmyku, který dnes nese jeho jméno, ve výšce 1330 metrů nad mořem, v horách, kde ročně napadne průměrně deset metrů sněhu a kde – což tehdy téměř určitě ani netušil – padá v zimě skoro jedna lavina za druhou. Za tři roky, 17. srpna 1885, tudy projel první vlak Canadian Pacific Railway.
Přes mnohé další strázně a komplikace, včetně například indiánského povstání nebo povodní ve Skalnatých horách, byl 7. listopadu 1885 za značné slávy v místě zvaném Craigellachie poblíž Revelstoku zatlučen poslední hřeb do kolejnic a tím se trať spojila v celek. Bylo to úžasné: ohromná země, málo zalidněná, s omezenými finančními prostředky a nesmírně obtížným terénem – a v ní na dlouho nejdelší železnice své doby.
Laviny se však staly prokletím tratě. Už při stavbě pod nimi zahynuly stovky lidí a v letech po dokončení bývala doprava často přerušená právě kvůli lavinám. Počet obětí na životech narůstal. Nakonec byly v horách vybudovány tunely – jiným způsobem nebylo možné lavinám čelit. Padají tu dodnes...
Revelstoke leží 630 kilometrů severovýchodě o Vancouveru a 415 km západně od Calgary.
Mnohem víc o fantastické historii budování Canadian Pacific Railway, majoru Rogersovi a neobyčejném lidském úsilí si můžete přečíst v páté kapitole mé knížky Vzrušující Vancouver, o které najdete informace na mém webu tomsova.com, včetně odkazů na povídání o Kanadě v rozhlase.
