Bylo osm ráno, když jsme se probrali k životu v improvizované ložnici na čtyřech kolech na odpočivném parkovišti u Ponce de Leon na mezistátní dálnici číslo 10, asi 200 kilometrů na západ od floridského hlavního města Tallahassee.
U mezistátních dalnic jsou skvělá parkoviště se zónou, kde se dá v klidu odpočívat
Ochranka, která hlídá parkoviště v noci, je dosud na místě. Když jsme kolem ní šli na toalety, věnovala nám pouze standardní letmý pohled.Po ranní očistě jsme se přesunuli do piknikové části parkoviště. Jsou tu přístřešky se stolky a zahradními grily, kohouty s pitnou vodou a příjemný klídek. Chceme se nejen v pohodě nasnídat, ale hlavně potřebujeme vytáhnout notebooky a zpracovat poznámky a fotografie.Jedenácté září nás zastihlo v Evropě: přiletěli jsme jen na pár dnů – a náš zpáteční let z Vídně do Toronta byl první, který na této trase po obnovení dopravy odtartoval a jeden z prvních letů do Severní Ameriky vůbec. Pár týdnů nato jsme už křižovali Spojené státy a poznávali na vlastní kůži, jak se 11. září odrazilo na každodenním životě turistů. Notebook? Podezřelé!Byli jsme už v plné práci, když se od servisní budovy vydala naším směrem členka uklízecí čety. Scénář následujícího dění mohu psát bez toho, abych vyčkala, co se skutečně bude dít – už ho dobře znám. Uklízečka projde v těsné blízkosti a pořádně se podívá, co tropíme. Vrátí se k ostatním, podá hlášení a bude následovat druhé kolo. Buď další uklízeči, nebo ochranka, případně nás přijede zkontrolovat rovnou někdo z úřadu šerifa.„Viděla notebook, za chvíli je tu někdo další,“ konstatuje můj přítel už ze zvyku. Přestože víme, co se bude dít, znervózníme. Takhle situace se s mírnými obměnami opakuje již alespoň podesáté. Zatím se vždycky odehrála bez nepříjemných následků, nepočítám-li opakované záznamy o kontrole vozidla v celoamerické databázi. Jsme prolustrovaní od východního pobřeží po západní a zase zpátky. Problém je v tom, že můžeme narazit na horlivého a snaživého strážníka lačnícího po ostruhách, který nám v naději, že zadržel teroristy, pěkně zavaří. Není to ani nemístná, ani přehnaná obava. Lidé jsou ve jménu pátrání po potencionálních teroristech vyzýváni, aby pozorně sledovali své okolí a hlásili na speciální linky všechno, co se jim jeví jako nápadné, vybočující z normálu a tedy podezřelé. Dva lidé sedící pod stromy na parkovišti se zapnutými notebooky jsou jevem tak absolutně se vymykajícím standardu, že přitahujeme pozornost snad víc, než kdybychom byli aktuální hvězdy showbyznysu. Navíc můj přítel může být klidně zaměněn za příslušníka nějakého blízkovýchodního národa – ač Středoevropan, s temně opálenou pokožkou, tmavovlasý a lehce zarostlý vypadá jako Arab. A sedí s počítačem v lese! Proč by proboha měl normální člověk sedět s počítačem pod stromem? Dálnice jsou už měsíce pod mikroskopickou kontrolou, protože možné další teroristické útoky by se mohly uskutečnit prostřednictvím nákladních nebo osobních aut. Logická úvaha, že teroristé by se asi nevystavovali takhle veřejně s počítači na parkovišti, nikomu ani nepřijde na mysl.
Čekám, co se bude dít dál tentokrát. Pohybujeme se po dálnicích spolu s miliony jiných lidí, z jednoho státu do dalšího. Jedou si do práce, na dovolenou, co já vím, kam všude. Jsme uprostřed zdánlivě klidného prostředí, které je ovšem zmanipulované a připravené udávat. Psychický tlak je obrovský. Máme sice kanadskou poznávací značku, kterou má tady na Floridě v tomto ročním období každé třetí auto, ale je to značka provincie Ontario. Lidé si dobře pamatují, že část únosců letadel z 11. září přišla na svoji zkázonosnou misi z Toronta. Naše auto JE z Toronta. My jsme také z Toronta, na dokladech máme naši torontskou adresu, navíc pasy a víza mluví jednoznačnou řečí: cizinci, návštěvníci. A s notebooky…Pekelná kombinace.Netrvalo dlouho a od budovy se odlepilo auto ochranky s tmavými skly. Blíží se pomalu a když nás míjí, ještě zvolní; potom zastaví na výjezdu z odpočinkové zóny tak, aby nás měl ochrankář pěkně v záběru. Zůstáváme pod kontrolou. Na tohle dneska nemáme sílu. Balíme a vyklízíme prostor. Když míjíme tmavé auto, vidím ve zpětném zrcátku, jak ochrankář něco hlásí do vysílačky. Tenhle je nějak méně aktivní, říkáme si. Stejná situace se odehrála o pár set kilometrů dříve: ochrankář však po půlhodině vartování u výjezdu z piknikové části parkoviště vystoupil z auta, postavil se před něj čelem k nám a dobře deset minut sledoval, co děláme. Pak nasedl zpět do auta a hlídkoval zpoza černých skel.A včera? Obstarožní Rambo s kolty proklatě nízko se přišel podívat osobně a pěšky. Bylo to směšné: jako důvod „návštěvy“ u našeho stání pod borovicemi uvedl, že musí tuto část parkoviště zavřít, tak abychom byli tak laskaví a přesunuli se k hlavní budově. Slunce stálo ještě vysoko a do doby, kdy se pikniková část parkoviště zavírá, chyběly víc než dvě hodiny. Ale Rambo byl pod kontrolou, jeho počínání sledoval udavač. Řečeno po americku: zodpovědný občan, který vyslyšel volání svého prezidenta a je bdělý. Jakýsi chlapík přejel ve svém autě chvíli před tím kolem nás. Zastavil asi třicet metrů před námi a pozoroval nás ve zpětném zrcátku. Co viděl? Ženu připravující jídlo a muže píšícího na notebooku. Po deseti minutách špiclování odjel a viděli jsme ho vystoupit z auta a jít k ochrance. Něco říkal muži v uniformě a ukazoval na nás. Pak se vrátil ke svému autu. Za dvě minuty Rambo vyrazil směrem k nám. Jsem podobnými scénkami už otrávená. Američané přijali jednoduché pravidlo: Neobvyklé je podezřelé. A basta. Co když jsi terorista… Tři miliony agentů FBIZ obav z útoků na silnicích a prostřednictvím nákladních aut, kdy možnými cíly byly mosty, tunely a přístavy, se zrodil nápad zapojit do honby na podezřelé osoby truckery, tedy řidiče kamionů,Po USA jezdily v té době na tři miliony kamionů a profese truckera je respektovaná. S nimi totiž stojí a padá americká ekonomika. Kamiony zajišťují téměř sedmdesát procent veškeré nákladní dopravy v USA a víc než 75 procent Američanů je při přepravě svých věcí zcela závislých na službách truckových dopravních společností. Speciální bezpečnostní plán vypracovala a realizovala American Trucking Associations zastřešující národní a lokální asociace, platil ho Federální úřad pro bezpečnost autodopravců. Cílem bylo udržet klíčové dálnice funkční a bezpečné. Truckeři procházeli speciálním školením, aby se naučili postřehnout, poznat, a také hlásit jakékoliv podezřelé aktivity, které by šlo spojit s terorismem nebo s ohrožením národní bezpečnosti. Kromě bezpečí na dálnicích mělo školení řidičů zabránit také tomu, aby byly trucky použity jako zbraň.
Pod záminkou, že vlastně nedělají nic jiného, než že při svých cestách křížem krážem Amerikou sledují cvrkot, se vytvořila grandiózní výzvědná síť. Komunita truckerů je společenství vyznačující se neuvěřitelnou rozmanitostí lidských typů i inteligenčních kvocientů. Co je pro jednoho normální, je pro druhého vrcholně podezřelé. Třeba zrovna naše auto: spali jsme v něm mezi kamiony na Travel Center of America, což je parkoviště s benzínkou, restaurací a hernou, kde nocují truckeři. Pečlivě si naše auto prohlíželi a mohu se jenom dohadovat, proč v tu noc kolem projelo šerifovo auto čtyřikrát… A to i přesto, že náš vůz nebyl žádný rezavý pekáč, ale rok starý model.Pro truckery byly zřízeny sponzorované telefonní linky „osmistovky“, na které volali zdarma a hlásili své postřehy. Do vysílaček v kamionech dostávali aktualizovaná hlášení od federálních orgánů i od dispečerů. Antiteroristická příprava se stala součástí tzv. Highway Watch Program, do té doby prostě programu za zvýšení bezpečnosti na dálnicích. Když se k antiteroristickému programu připojovalo například Ohio, prohlásil výkonný vicepresident ohijské truckerské asociace Larry Davis: „Truckeři z Ohia jsou hrdí, že se zařadili k těm, kdo odpovídají na výzvu prezidenta Bushe sloužit svému národu – protože to je správná věc.“Dbát na bezpečnost určitě je správná věc – ale během toho prvního roku po 11. září jsem měla v USA příliš často nečekaný, nepříjemný a svazující pocit nesvobody.
