Kanada nejsou jenom víza

19. 07. 2009 10:31:22
Také mě naštvaly – ale přestaneme kvůli nim do Kanady jezdit? Přestane se nám kvůli nim Kanada líbit? Myslím, že ne. Až opadne naše rozhořčení a emoce, zažádáme o vízum a vyrazíme. Jako jsme to dělali před lety, a jako jsme to v případě USA dělali až do loňska.
Standa Sedlak, Mono CliffStanda Sedlak, Mono Cliff
A protože můj osobní vztah ke Kanadě zůstal vízovým políčkem nedočený, zašla jsem se podívat, jak vidí Kanadu malíři. Dva původem Češi, jedna původem Turkyně a indián z kmene Ojibway, všichni z Toronta. Jejich obrazy teď vidí v galerii v pražské Chodovské tvrzi. Vedla mě zvědavost, nic jsem nečekala a zažila příjemné překvapení. Chytla jsem se hned u vstupu, ale kdyby mě náhodou nezaujaly na první pohled chytlavé a jenom zdánlivě přímočaré obrazy Davida Morrisseaua, okamžitě by mě zajaly expresivní, nadupané, naléhavé a zároveň tak – alespoň mě – okouzlující obrazy Standy Sedláka. Pak už jsem jen zvědavě zkoumala, co dalšího mi tady nabídnou.

David_Morrisseau_Saman_sbirajici_medicinu.jpgKdybyste na všechny ostatní obrazy časem zapomněli, naivního malíře Davida Morrisseaua si zapamatujete. Možná povrchně, „jenom“ kvůli barvám a figurám, protože jeho obrazy nedokážete dobře přečíst: neznáte mýty, ze kterých vycházejí a k nimž se vztahují. Na jednu stranu se tím mohu cítit ochuzená, na druhou mi to dovoluje vnímat jeho plátna pouze jako nejčistší obraz. Možná je to náročnější: když z obrazu vyčtu příběh, který vypráví, pomůže mi to víc obraz pochopit, dát mu další rozměr. Dokonce i když se mi nelíbí. Takhle leží veškerá tíha na prvním dojmu, na jednoduché linii líbí-nelíbí, oslovil-neoslovil. Ale musím se přiznat, že většinou ten příběh nehledám a jedu po primitivní linii líbí-nelíbí.

Morrisseau líbí, jednoznačně (i když v tomto případě by mě mýty přece jenom zajímaly). Věřili byste, že dělí barvy na mužské a ženské? Mužské jsou červená, žlutá a modrá, ženské fialová, zelená a oranžová. A podle barvy poznáte pohlaví zvířat i osob. A protože mýty neznám, mohu si dosazovat své vlastní příběhy nebo se jenom prostě těšit z různých havranů na větvi včetně žlutého a všelijakých šamanů a dalších motivů vyvěrajících z duše indiána ukotveného hluboko v tradici a zároveň žijícího svůj současný reálný moderní svět. Morrisseau (48) je synem ojibwayského šamana a posléze slavného malíře, otce však nekopíruje, našel si vlastní cestu. Stále se určitě najde spousta lidí, pro které naivní malířství není to správné umění (proč ovšem potom Henri Rousseau stojí takový balík?), ale rozhodně mě obohacuje, potěší a naladí víc a lépe než depresivní temné skvrny některých moderních tvůrců s hlubokomyslným výkladem „co je za tím“.

Tady se někomu podařilo nacpat do jednoho obrazu obrovskou dávku emocí, fantazie, svých vlastních představ o tématu, vidění svého, individuálního, a přece tak sdělného i jiným – to bylo první, co mě napadlo při pohledu na obrazy Standy Sedláka, aniž bych v té chvíli cokoli věděla o autorovi. Tady se někdo nebojí barev a neobává se s nimi hýřit. Zároveň je však ovládá, srovná je jak vojenskou rotu a donutí je pochodovat ve svém taktu. A neschovává se za efektní plochy, v nichž se někdo ztratí a jiný v nich objeví cestu z města. Ne, tenhle malíř prolíná impresi s realitou, předkládá koncentrát emocí a dojmů, který však člověka nezavalí jako balvan, ale naopak popostrčí k jeho vlastní imaginaci a dovolí mu sdílet malířův zážitek.

Standa Sedlák (47) je původně vyučený písmomalíř v ČKD, ale to už je dávná a překonaná minulost. Teď je malířem v ryzím smyslu tohoto slova i profese. Vystavuje v Kanadě i v Čechách, loni se zúčastnil Salonu nezávislých v Paříži. V Chodovské tvrzi jsou i obrazy s jinou než kanadskou tematikou, dobré obrazy, ale Evropu většinou známe, jděte se však podívat, jak malíř vnímá severní Ontario, Newfoundland nebo ontarijský národní park Algonquin. Pokud nic o Kanadě nevíte, budete možná muset trochu přemýšlet – tedy pokud se vám bude chtít. Když nebude, nevadí. Vezměte obrazy jako výtvarný počin a těšte se z něho. V tomto případě to bohatě stačí! Pokud jste ale někdy viděli třeba barevné domy v hlavním newfoundlandském městě St. John’s nebo lesy v Ontariu, pak v obrazech Standy Sedláka určitě spatříte i druhou dimenzi.

Caglar_Jaro.jpgByla to Sára Bilge Caglar, kdo přišel s nápadem uspořádat výstavu v Praze. Narodila se v Istanbulu a maluje, jako kdyby psala báseň. Křehké, poetické, snové. Její obrazy mi chvilkami připadají jednoduché, až dětsky jednoduché a hravé, ale za pár minut vidím ten samý jako rafinovanou metaforu a pak se mi jeví dokonce jako skryté poselství. Je v nich dramatičnost, otázky i uklidnění. Poetika. Vidím radost i smutek. Okouzlují. Malířka nezapře svůj původ, inspirace Orientem je znát a jeho pohádkovost přenáší do svých obrazů.

Čtvrtým vystavujícím malířem je původem Brňák Jiří Tomiška. V 90. letech studoval kresbu a Tomiska_StanyumoreNewBrunswick.jpgexperimentální malbu na Ontario College of Art, ačkoliv malovat začal až po příchodu do Kanady. Na vystavených obrazech zachycuje prostřednictvím barevných ploch a nekomplikovaných linií přírodní a městské výjevy. Jeho barevná škála je uměřená, obrazy sice někdy lyrické, ale na první pohled nevzrušivé, ale je to jenom zdání: stačí podržet pohled o pár vteřin déle a už se vám začnou v hlavě rojit otázky a rodit asociace. Mám ráda takovýto typ obrazů: neburcují, když nechcete, nechají vás spát a užívat si výtvarný dojem, který vyvolávají – ale pokud máte chuť a náladu, umí vás pěkně vyprovokovat. Škoda, že rozsah této výstavy neumožňuje ukázat větší počet obrazů, což ovšem platí pro všechny vystavující.

Výstava se jmenuje Kořeny a ukazuje nejen čtyři torontské malíře a čtyři rozdílná pojetí malby, různé „chutě a vůně“, jak se píše v krátkém úvodním textu k výstavě, ale „u každého lze nalézt kořeny, ze kterých vychází a které ovlivňují jeho pohled na svět a zemi, v níž tvoří a žije“. A je to pravda.

Autor: Lenka Tomsová | neděle 19.7.2009 10:31 | karma článku: 12.12 | přečteno: 1223x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jan Pražák

Na karmě záleží

Je důležité mít pořádnou karmu, člověka to zahřeje a potěší. A právě naopak, mizerná karma je k ničemu. Věřím, že to platí i pro lidi, kteří se snaží přesvědčit sami sebe i ostatní, jak jim na těchto věcech nezáleží.

18.12.2018 v 21:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 79 | Diskuse

Jana Slaninová

Pár obrázků z prosince LP 2018

Někdy je lepší ticho, protože jakékoli slovo ruší. Někdy. Jindy je i mnoho slov málo. Hubu mám sice proříznutou, ale někdy ji nemám chuť ani otevřít. A tak se jen dívám kolem.

18.12.2018 v 20:25 | Karma článku: 12.45 | Přečteno: 145 | Diskuse

Pavel Hewlit

Vánoční legenda o Cigíškovi z Vysočan (z Harfy)

Ne mnoho novějších pražských čtvrtí má svoje pouliční legendy. Ty starší nepočítám – stará Praha jich má dost a kolikrát není pro legendu ani kam plivnout.

18.12.2018 v 18:51 | Karma článku: 12.11 | Přečteno: 178 | Diskuse

Lucie Michalová

Válka mění tvář

Kdysi se lidstvo rvalo a bojovalo o kousek své země, aby ji vlastnili a užívali si ji. Dnes to vypadá jakoby lidtsvo hledalo jednotu a sjednocení, aby mohlo změnit zemi.Je to psychologická hra, jinak vypadajícího boje o kus země.

18.12.2018 v 14:46 | Karma článku: 9.80 | Přečteno: 192 | Diskuse

Vilém Ravek

Miloši, nezhasni! Nezhasni!

Od chvíle, kdy prezidentská kancelář oznámila, že si prezident Miloš Zeman vezme až do konce roku volno, se mne zmocnila předvánoční deprese. Nedovedu si bez jeho projevu představit ani Vánoce, ani Nový rok.

18.12.2018 v 12:34 | Karma článku: 16.70 | Přečteno: 625 | Diskuse
Počet článků 33 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1239
Novinářka na volné noze, kromě jiného píše články o cestování, cestopisy a průvodce. Více o autorce na www.tomsova.com

Najdete na iDNES.cz