Jako by nestačilo, že si počasí dělá, co chce. I houby si musí přisadit... Hlavně jim vytýkám, že mění stanoviště.
Kotrc Nenalézám je tam, kde jsem je vloni nechala. Nenacházím je ani na místech osvědčených. Popravdě, nenacházím jich letos moc, i když zprávy z jiných krajů hovoří o žních. Nestěžuju si, k průběžné konzumaci stačí a sušit a nakládat tedy letos zřejmě nebudeme.
I tak mi připravily několik jásavých chvil. Už ta úplně první. Bylo to někdy začátkem června a právě tehdy jsem zahájila houbařskou sezonu, když jsem u cesty našla zánovní suchohřib. Jakékoliv pokračování jsem vzhledem k počasí (Vzpomínáte? Byla docela kosa.) a roční době neočekávala. Jenomže potom jdu lesem – a najednou vidím pár metrů před sebou nezaměnitelnou hnědou polokouli vyčnívající z mechu. Vypadala nádherně, a když se ukázalo, že to nepatří kozákovi, ale skvostnému hřibu smrkovému, byla jsem blízko tomu věřit, že matka příroda se mi odměňuje za vykonanou práci. Předtím jsem totiž les vyčistila o několik otepí napadaného dřeva a byla jsem na cestě pro další. Našla jsem ještě několik hřibů a večerní smaženici s čerstvou mladou cibulkou, uklohněnou na starých, polorozpadlých kamnech vyhřívaných dřevem, které jsem natahala vlastníma rukama, nezastínily ani biftečky, které si připravovali ostatní.
Minule jsem našla kotrč. Už jsem myslela, že tahle houba snad vyhynula. Pásla jsem po ní několik let, v každém lese, do kterého jsem se dostala. Bezúspěšně. Tenhle ale rostl padesát metrů od chaty, kde jsem trávila víkend.
Kotrč je houba, kterou zároveň miluju i nenávidím. Držkovka z kotrče je totiž lahůdka lahůdek a samotný kotrč je svou chutí i konzistencí mezi houbami zcela výjimečný. Ale napřed je třeba kotrč očistit – a to je martýrium. Nezažila jsem nic jiného z říše hub a rostlinstva, na čem by se lesní hlína držela pevněji a co by se zároveň tak devastovalo při pokusu očistit to. V záhybech kudrnaté kotrčovy hlavy jsou závěje humusu, hlíny nebo písku, podle toho, kde kotrč vyrostl. A na jeho pevné noze hlína drží jako přilepená. Kartáček na ni působí asi jako šimrání štětcem z rajčích pírek. Na křehkou hlavu ani kartáček vzít nemůžete, rozbili byste ji. Na kotrč platí jediné: nožík a všechno seškrábat. Horší piplačku neznám. A to ještě houboví odborníci doporučují nečistit kotrč vodou! Přitom jediné, co dokáže vyplavit volnější jehličí a humus z záhybů kotrčovy hlavy, je vodní proud. Zdaleka však neodnese všechno.
Sebrat v lese kotrč znamená – tedy pokud nechcete strávit půl dne jeho čištěním, spotřebovat veškeré zásoby své trpělivosti a nevyvést své okolí z míry poznáním, jaké nečekané výrazy obsahuje váš slovník – rozhodnout se, zda si kotrč užijete, nebo se s ním budete trápit. Trápit se znamená vyčistit ho k dokonalosti, což se vám ani nepovede. Doporučuji zlatou střední cestu: kotrč bude částečně očištěn, zbytek se vyvaří v polévce a co z něho neodstraní var, to na něm prostě zůstane. Negativní zdravotní následky tohoto postupu jsem nikdy nepozorovala. Vyžaduje jediné: obezřetnost při jídle, protože nikdy nevíte, v kterém soustu – možná – zůstal kamínek... Zatím mi to vychází.
Tento víkend mi můj les nastražil do cesty dva nádherné vzrostlé hřiby kováře. Našla jsem je vůbec někdy dřív? Jestli ano, je to už tak dávno, že si na ně nepamatuju. Byly skvělé nejen ve smaženici, ale ve špagetách!
Také ryzec syrovinku. Alespoň si myslím, že to je ona. Jestli jsem se spletla, je tohle možná můj poslední blog...
