Mnoho jistot vzalo za své. Některé se však drží zuby nehty. Hlavně zuby!
Půvab bramborového salátu a smaženého kapra spočíval kdysi kromě jejich lahodné chuti i v tom, že bývaly na talíři pouze jednou v roce.
Věděli jsme, že s posledním kouskem ryby je vymalováno a jakmile zmizela z mísy závěrečná lžíce salátu, dřív jak zase za rok nemáme nárok. Bylo to smutné (spravedlivé určitě ne!) a počítali jsme s tím: jen to největší umyvadlo v domě bylo vhodné pro salát.
Jak šel čas a změnily se poměry, přestal být kapr vzácností. A jak šel můj čas, přestal být salát pouze vánočním dogmatem a dělám ho, kdykoliv na něj máme chuť. I k pečenému krůtímu stehnu. I v červenci.
Pár podobných položek bych ve svém gastronomickém repertoáru ještě našla. Třeba zrovna vánočka...
Přesto existují dobroty, které přísluší buď určitému času, nebo přesnému období – a já to respektuju. A dodržuju. I když nejspíš ani nevím, proč...
První z nich je koprovka. Koprovku vařím jednou za rok, na jaře, když se na trhu objeví první čerstvý kopr. První český čerstvý kopr, protože jak jsem si všimla, kopr je v regálu supermarketu skoro pořád. Nebazíruju na českém kopru, ale s těmi celoročními to je jako s rajčaty: jsou ze skleníku, případně trhané bůhví v jaké dálavě a dopravované v chladicích vozech, bez chuti a vůně. Český kopr vyrostl někde na Litoměřicku, pod zdejším sluncem a má intenzivní chuť i vůni. Jedině takový je hoden použití v omáčce, která u nás doma nepatří k nejoblíbenějším, ale na kterou se zjara všichni těší. Po zbytek roku po ní nikdo ani nevzdechne.
Na rozdíl od rybízového koláče. Po něm toužíme několikrát v roce. Dokonce jsem už i podlehla nátlaku a upekla ho z mrazeného rybízu – ale není to ono!
Nic na něm není. V podstatě linecké těsto se lehce zapeče a pak se na ně navrší čerstvý rybíz. Zase se chvilku peče a následuje třetí vrstva, sněhová peřinka. Když se vyndává hotový z trouby, jsou všichni spořádaně doma a připraveni vyrazit směr kuchyň. Protože kdo zaváhá... Rybízový koláč mi připomíná meteor nebo záblesk geniality mého muže: chvilku tu je a než se otočíte, je pryč... Čekat, až vychladne? Pchá! Ještě ani nepoložím pekáč na podložku a už se na něj někdo sápe s nožem. Co bylo ještě před vteřinou životně důležité, je zapomenuto, nicotné a nepodstatné. Milostný telefonát, detektivka v televizi, napuštěná vana plná pěny i taxi čekající před domem (a letadlo málem rolující ke startu).
Letos jsem koláč inovovala, peču ho i z borůvek. Sice si je musím sama nasbírat, ale co bych pro svou mlsnou pusu neudělala... Není špatný. Ale – je to jiný koláč.
A protože rybízový koláč ze zmrazeného rybízu chutná úplně jinak než z čerstvého, chceme si všichni užít, dokud to jde. A tak se u nás pečou rybízové koláče jeden za druhým, protože všichni jsou nenasytní a všichni vědí, že to je sezonní záležitost. Skoro jako meruňkové knedlíky, jejichž čas právě nastává...
Dnes nepřipojuji žádnou fotku. Nemám totiž koláč vyfocený. Nikdy jsem to nestihla. A když jsem ho tuhle pekla v osamění, vrhla jsem se na něj, a teprve až když už byla polovina pryč, jsem si vzpomněla na focení...
Jsem ráda, že v tomhle šíleném světě, kdy je v červenci 13 stupňů, řeky si tečou kudy chtějí a Šípek opouští Machálkovou, přece jenom zůstávají některé jistoty nedotčené!
