Anatomie buřtu

Někdo je v létě poutníkem po hvězdách, já, zdá se, cestuju po buřtech. Došlo k tomu nenápadně a nezáměrně, v souvislosti s mými výpravami na venkov.

Patří k nim oheň, k ohni patří buřty – a jejich nákup se ne vždy vydaří.

A tak jak týdny ubíhají, ocitají se mi na prutu nejrůznější buřtíky. Aniž bych po tom toužila, ukládají se mi do paměti různé poznatky – a děsí mě.

Samozřejmě jsem mnohokrát četla o kvalitě současných uzenin (také je až na výjimky nejím), takže si nedělám iluze, ale přesto mě některé projevy mých buřtíků uvádějí do rozpaků a nevím, co si o nich mám myslet. Tedy – asi vím, ale kdybych si to přiznala, musí buřt okamžitě letět do ohně. A to zase ne!

Tak se utěšuju, že mi možná unikly nějaké nové technologie, které způsobují podle mě nestandardní chování buřtů. Například si neumím vysvětlit, proč se hluboce naříznutý buřt odmítá rozšklebit, i když ho přiblížím plamenům víc, než mu je zdrávo. Nakonec nožky rozevře, ale jenom decentně, jako kdyby byl stydlivá panna. Kdepak jsou růžky rozcapené a zkroucené jako rohy mufloní?

Potom se buřt nechce opéct. Obnažený vnitřek si vytrvale uchovává svoji vybledlou syrovou nebo podivně naoranžovělou barvu, podle toho, kde jsem nakupovala. Zkušeně a správně ho griluju nad plamenem, udím v kouři z borovice smísené s dubem, sem tam ho nechám olíznout plameny.
Čekám. 
 A – nic...
Nezbývá než přistrčit ho do výhně, ale ani potom se zázraky nedějí.  Děje se cosi divného: i když v buřtu nejsou patrné žádné kousky špeku, přestože jsem ho koupila jako špekáček, najednou z něho proudem crčí tuk. Alespoň si myslím, že to je tuk. Doufám, že to je tuk! I když se to chová spíš jako voda. Je zajímavé, že buřt nemění svůj objem, přestože by podle množství kapající tekutiny měl.
Pak mi dojde trpělivost a bezohledně ho strčím do plamenů. Ještě si dá chvilku načas, než začnou konečky a hrany nožiček černat a slupka buřtu hnědnout.
Nechám ho chvilku škvařit, než se do něj dám. Napřed sním popel, ve který se proměnily hroty nožiček. Při dalším soustu mě překvapí, jak papírově mi mezi zuby chřestí slupka buřtu. Jindy je zase jak podešev a chvíli si hrajeme na žvýkačku.
Buřt chutná různě, některý je lepší, jiný horší, další přesolený. Sním ho, protože to je BUŘT a patří k víkendovému večeru u ohně.
Když ho celý ohlodám, zůstane prostředek, neopečený a mírně vychladlý. Vrátím ho na prut a do ohně. Maso se vůbec neopeče. Už se tím docela bavím, jsem zvědavá, jak se další buřt zachová. Zatím jsem měla jenom jednoho, který vykazoval náznaky opečení, ale nic moc.

Rozum mi říká, že bych si měla buď najít dobrého řezníka (jeden prý působí kdesi na Vysočině), nebo přestat jíst buřty.

Přestat jíst buřty? Vyloučeno!

Ačkoliv – kdykoliv přijedu do míst svého předškolního dětství, vždycky se vytáhne historka o tom, jak jsem si opékala místo buřta dubové listy. Že by řešení?