Můj návrat do Cold Mountain

Chodila jsem tady do školy. Narodil se tu můj brácha. Tady jsem naposledy viděla svou mámu, i můj táta tu završil svůj život. Dolní Rožínka. Jsem zpátky, i když jenom na skok. Můj návrat do Cold Mountain.

Z barokní sýpky je strašidelný zámek

Hlavní dolnorožíneckou atrakci, strašidelný zámek Draxmoor, jsem procházela s rezervovaným postojem: děti se určitě baví, ale já tu zažívala mnohem větší vzrušení v době, kdy jsme zde kutali chodbičky v uskladněném seně, honili se po patrech sýpky, skrývali se i prchali před hlídačem a tetelili se strachem, že se v seně ztratíme nebo nás dopadnou. Ještě pořád tady seno voní! Ale ježibaba na začátku prohlídkové trasy je působivá: ohromná, tyčí se i nade mnou, a to nejsem žádný drobek, míchá cosi tajemného ve velké nádobě, do které prckové nevidí, a tak si mohou představovat ledacos. Reflektory ozařují její strašidelnou tvář. Výborné entrée!  Prohlídka začíná na hřbitově v 3D kině, dále tu mají draka i dinosaury, žabku carevnu i kostlivce, upíry, obra i otevírající se rakev… Pro děti přitažlivé, pro dospělé čajíček, zhodnotila jsem Draxmoor na konci prohlídkové trasy – a pak jsem zaječela leknutím! Zpoza rohu vykročila „pod plachetkou osoba“ a zatočila velkou řehtačkou. Víc nebylo třeba… Rozesmála jsem se jako blázen: i na mě došlo! Ještě ve výtahu jsem se smála; čekala jsem sice nějakou závěrečnou čertovinu, ale když se výtah pohnul volným pádem, lekla jsem se podruhé. Chvíli se natřásal a dramaticky poskakoval, než mě vypustil v přízemí do slunečného světa. Na dvoře jsem si dala překvapivě dobrou kávu. Odpouštím ti, Šikle, pomyslela jsem si, udělal jsi dobře. Když jsem poprvé zjistila, co se stalo z nádherné, i když zanedbané barokní budovy z 16. století, původně pivovaru a později sýpky, pobouřilo mě to. A to ji neproměnil nějaký lufťák z Brna, ale chlapík ze sousední vesnice, který chodil do stejné základky jako já. „Kdybychom ji nekoupili, spadla by,“ řekl mi později lakonicky Libor Šikl, majitel Draxmooru i nedalekého westernového městečka Šiklův mlýn. A má pravdu. Ale až budete procházet mezi strašidly, rozhlédněte se: nádherné klenby, trámy v krovu a magie sklepních chodeb, to všechno v sýpce zůstalo.Zámek jenom zvenčí

V sousedním zámku hrabat Mitrovských je škola, takže ho můžete obdivovat jenom zvenčí. Rodové heslo Mitrovských, Aeternus quia purus, Věčný, protože čistý, zdobí průčelí. Vrátila jsem se na Rožínku (tady se neříká spisovně v Rožínce, ale vždycky a stále „na Rožínce“) na sraz spolužáků ze základky: sešli jsme se před školou a Blanka domluvila se školníkem prohlídku. Trochu se to uvnitř změnilo. Kam se poděla nádherná benátská zrcadla a portréty Mitrovských, sahající od podlahy ke stropu? Zůstal tu však pár krásných, i když zašlých křišťálových lustrů. Teď visí ve sborovně a v ředitelně, bez bačkor a jiných dočasně přidávaných ozdob… Hodiny na barokní věžičce nejdou. „Ale strojek je v perfektním stavu,“ říká školník Josef Bartoš. A připomíná mi, co jsem dávno zapomněla: velikost rafiček je obrácená, kdo to nevěděl, býval pěkně zmatený. Vzpomínám si, že jsme jakýmisi dvířky tajně lezli na půdu, kde byly navršené hromady křesel, vyřezávaných židlí a další starý nábytek, pro dvanácti třináctiletého žáčka vrcholně tajemné poklady. Časem jsem znejistěla: byla to skutečnost, nebo se mi o tom někdy v noci zdálo? Pane školníku, je tu půda? Dá se tam jít? A vzal byste mě tam? „Kdysi tady bylo uskladněné vybavení zámku, ale už je to dávno,“ poznamenal J. Bartoš. Nebyl to tedy sen! Dneska se tu vrší jen odložené staré školní lavice. Už si ani nepamatuju, jak vypadaly ty naše, povzdechla jsem si. „To budou určitě tyhle,“ odvětil s jistotou školník a zavedl mě do jednoho rohu půdy. Možná, nevím. Bylo to před čtyřiceti lety…

Na koně!

Kolem zámku se jde do areálu bývalého statku, zrekonstruovaného jako středisko parawesternu. „Obnovili jsme ho ve stylu starého zámeckého statku a snažili se dát mu původní podobu,“ vysvětluje Libor Šikl. „Novodobé úpravy z 50. let byly hrozné.“ Ano, pamatuji si, i binec, hnůj, bláto, smrad. A roztomilá telátka, kterým jsme trhali trávu, drhli dřevěné parapety chlívků a hladili hebké hlavy… Teď zde bude od podzimu fungovat sportovní škola pro postižené děti.

Rekonstrukce, na kterou přispěla EU, stála přes patnáct milionů korun. „Opravujeme nejen dotovanou část, ale i ubytovací kapacity,“ dodává L. Šikl, „děti zde mohou i bydlet.“  V budoucnu by se měl na hotel přestavět i jeden z kravínů. Druhý hostí muzeum veteránů, kde najdete především tatrovky. V části statku, která sloužila jako vepřín, se při rekonstrukci vyloupla krásná společenská místnost s krbem, zařízená replikami nábytku Mitrovských, v sezoně volně přístupná veřejnosti. Jednou by zde mělo být i malé muzeum. A na dvoře se budou opékat selátka…Zarostlá romantikaJízdárna na dvoře statku je k dispozici i turistům – mnohem zajímavější pro ně ale může být vyjížďka na koních do Templu, lesíka nad vesnicí. Býval tajemným rejdištěm obestřeným pověstmi: devět metrů vysoký pískovcový obelisk tam prý stojí na památku oblíbeného koně, který vynesl rytíře z bitvy a je pohřben pod obeliskem; pod kapličkou ústí tajná chodba ze zámku; v houští se skrývala nebezpečná individua...Trochu tajemně vypadá Templ i dneska, protože je hodně zarostlý. Od statku jděte stromořadím po červené a napřed vyjděte až nad Templ. Otevře se vám krajina s malebnými kopečky, lesíky a stráněmi Českomoravské vrchoviny. Za těch pár kroků navíc výhled stojí.

Kolem zříceniny anglické lázně se pak dostanete k obelisku, od něhož vede pěšina ke kapličce. Původně to byla hrobka; dal ji postavit tvůrce Templu Jan Nepomuk Mitrovský a téměř sto let zde také byl pohřben i se svou manželkou Antonií Žerotínovou. Když jsme s ostatními rošťáky z Rožínky hledali v chladné kobce tajnou chodbu, byly už rakve dávno pryč. Dneska uvidíte jen prázdnou kryptu a v kapličce klíčovou dírkou jen smutnou prázdnotu. Ale sednout si na lavičku pod mohutné stromy a snít můžete stejně, jako tenkrát my. Templ byl ve své době, tedy koncem 18. století, jedním z nejkrásnějších lesoparků na Moravě.  Jan Nepomuk v něm zřídil trasy pro vyjížďky na koních, dokonce prý s francouzskými skoky a irskými lavicemi. Teď se mnohé cesty ztrácejí a promyšlenost lesoparku rozezná jen ten, kdo ji usilovně hledá. Kdyby se ale zrekonstruoval a propojil se statkem – a když už se Libor Šikl na Rožínce tak rozmáchl…  „Myslíme na to,“ potvrdil mi. „Na obecním úřadě na nás nejdřív hleděli nevěřícně, vypadali jsme jako megalomani, ale nyní už máme s obcí velmi dobrou spolupráci.“Druhý polibek žabce carevněKdyž jsem se ptala spolužačky Aničky, jak se tu dneska žije, udělala smutné oči: nic se tu neděje, v lidech není motivační síla a elán něco změnit. Třeba ho sem vnese přespolní Libor Šikl. Jednou už tady žabku carevnu zjevně políbil.

Rožínka má nyní ohromný turistický potenciál: Draxmoor navštíví na 50 000 lidí ročně a další lákadla Šikl buduje. Turisticky „zpeněžit“ by se dala i zajímavá místní historie uranového průmyslu. Nebo lesík Jiviny: i k němu vysadil Jan Nepomuk alej a zbudoval v něm romantickou zříceninu, další cíl panstva ze zámku a jeho hostů při vyjížďkách na koních. Jinou spící atrakcí je návesní rybník. Na ostrůvku uprostřed zatím sídlí pod krásnými stromy jen socha sv. Jana Nepomuckého – ale pár laviček a možnost dát si tady kávu nebo sklenku šampaňského mohou udělat divy. Stačí pořídit dvě tři pramice, pár šlapadel. Na koupání návesák není, svlažit se jděte o kousek dál. Voda ve vápencovém lomu na konci vesnice směrem na Zvoli je čistá a klidná. V přední části pro děti je mělko, zbytek lomu je hluboký a s kameny pod hladinou, takže žádné skákání ze skalnatého břehu!Mé Cold Mountain mě přivítalo vlídně – a nic nekončí …